Koncem listopadu napadnul sníh. Noční fujavice vrzala vraty kůlny, kde měla pelíšek kačena Markéta. Skřípání a skučení ji budilo celou noc. Není divu, že nemohla dospat. Sotva svítalo, prohrábnula si peří a hajdy ven. Mráz nebo severák ve smyslu slučovacím jí nevadily, vždyť kdo má každý den nacpané bříško kukuřicí, vaťák nepotřebuje.

Dvůr se svažoval ke vratům, která nedosahovala až k zemi, aby letní přívaly protekly ven do strouhy. Dnes všechno omrzlo. Markéta podlezla. Opatrně našlapovala po příkrém vjezdu na silnici. Trpaslík Bernard stojící na rohu předzahrádky jako vrátný s lucernou koukal přísně, ale nic nenamítal. Silnice se také prudce svažovala, prozměnu doprava k návsi. Tam bydlely a pěstěny byly kamarádky Lada a Oldřiška. Už již čekaly netrpělivě poblíž kašny na Markétu.

No, jazyky se jim jen třepetaly, jak si vyprávěly o noční bouři. Oldřiška dostala nápad. Půjdou za vesnici tam, kde na louce plné výmolů určitě sáňkují děti. To bude podívaná! A šly.

Náčiní všeho tvaru, rovné, zahnuté, rohaté, bábino. Plno křiku, smíchu, divočení. Kluci někde sehnali duši ze zadního kola traktoru a teď rejdí, závěj nezávěj.

,,Holky, to by bylo něco!“ vzdychnula Markéta.

,,Mohly jsme jít za naše humna,“ přemýšlela nahlas Oldřiška. ,,Je tam úvoz mezi švestkami, zrovna pro nás.“

,,Ale na čem pojedeme?“ Tázala se ta třetí.

Nápad dostala tentokrát Markéta: ,, včera večer umývala selka velký pekáč a nechala ho opřený o zeď venku na dvoře, stavíme se tam cestou,…jestli ho neschovala…..“

Byl tam! Lesklý, smaltu azurového, uch dvé. Šmajzly ho, ani nemrknul. To se jezdilo! Každá jedna se rozběhnula, naskočila, vybrala zatáčku, druhou, klopila bob kolem švestkoví, trní i jiného křoví. Dole to pěkně drncalo. Potom zase nahoru a šup! Pořád až ke slunce purpurovému nachu.

,,Asi pučí průser,“ mínila Oldřiška. ,,Budou ho hledat!“

,,Neboj, vrátím ho, vyšpehuju, kde ho schovávají; zítra pokračujem!“ rozhodla Markéta.

Taktak ho dala, jak se zrána blýskal. Uslyšela, že chodbou od domovních dveří jdou lidé. Hospodyně a její spolužák Jindřich( obě rodiny se znají léta): ,, Jindro, polož tu konev se zelím tamhle, až přijde Laďa, zabijem tu kačenu! Zelí pěkně vykvasilo, co?“

„Dóbroš, zítra tady na „Vlachovce“- Mařka přinese knedlíky, ahoj!“ poroučel se Jindřich.

,,Tak se na to vyspěte“…selka uviděla Markétu: ,, jak se ta husa dostala ven? Raději ji zajistím v kozím chlívku, svini!“

Tentokrát Markétě setsakramenstsky  zamrazilo. Sádlo nepomohlo, spíš naopak. Horko, zima, zkrat. Rozběhla se proti chovatelce, klička, popadla pekáč, hodila vprostřed dvora, s rozběhem skok…sotva sehnula hlavu, aby ji vrata neurazila. Jak prosté.

Ale zapomenula, nešťastnice, na silnici, na přednost.

Shora přijížděl náklaďák, korba plná hnoje, světla navrch hlavy. Řidič sice viděl, že mu něco vlétlo zprava, ale zabrzdil, až stálo kolo na pekáči. Tiše vychlejstlo, následoval skřípot plechu, z něhož oprýskalo modré nebe. Korba hodila zadnicí. Zadní kolo prohrábnulo předzahrádku. ,,Puk, puk, puk!“ praskaly půllitrovky( chránily růže před mrazem). Nakonec Bernard, jenom boty zůstaly. Vše přikryl milosrdný pléd olivově zelený semtam sláma.

Kamarádky do sebe vrazily v půli cesty. Slyšely ten lomoz, skřípění-předtucha, šero. Zde auto napříč silnicí, zbytky blankytu, pekáč pod kolem. Z něho trčí žluté nožičky, ..za pneumatikou hlava. Střeva vyletěla zobákem i s kusem žaludku.

Oldřiščino srdce, jež bojovalo měsíce hrdinně s tukem, nevydrželo nával krve, puklo.

Lada utíkala. Míjela ploty, zdi, cesty, cihly vyrovnané do kvádrů, trpké bodláčí. Akáty, borovice, smrk. Pomátla se, chuděra, úplně. Mnoho dní bloudila po lesích, Nakonec skočila do propasti zvané Macocha.

Pomni, když vítr skučí, krajina sněhuplná, křehkosti osudu.